Čtvrtek, Únor 23, 2012
Czech
Česky
CZK
Investor
Akcie jsou skoro jako vlastnictví. Toto vlastnictví je chápáno v tom nejdoslovnějším smyslu. Čím více podílů někdo koupí, tím větší je jeho podílový příjem.
Trh s akciemi je v podstatě denní referendum o hodnotě firem, které zde obchodují.
Zatímco historie ukazuje, že v průběhu doby akcie zvýší svou hodnotu, nejsou zde žádné záruky – zvlášť pokud jde o individuální akcie. Oproti obligaci, která slibuje splacení na konci specifikovaného období plus úroky po celou dobu, jediná jistá návratnost z akcie její ohodnocení na otevřeném trhu. Nejhorší scénář je, když společnost bankrotuje a vytrácí se hodnota vaší investice. Běžnější je, že společnost se dostane do krátkodobých problémů, které snižují cenu jejích akcií po trýznivě dlouhou dobu.
Nicméně i přes veškeré riziko existují způsoby, jak spravovat vaše vystavení riziku. Nejlepší je rozdělit vlastnictví do různých akcií. Je také důležité si pamatovat, že investoři jsou za riziko dobře odškodněni při nakládání s majetkem. Historicky dlouhodobá návratnost akcií je kolem 12 % ročně (s reinvestovanými dividendy), zatímco obligace, které jsou méně rizikové, vynášejí jen 4 %.
Spolu s vlastnictvím dává podíl akcií klientovi právo volit na valném shromáždění akcionářů. Výkonný výbor firmy pracuje se souhlasem akcionářů, kteří jsou reprezentováni voleným výborem ředitelů. Podle zákona je cílem managementu zvýšit hodnotu majetku korporace. Pokud se tak neděje, akcionáři mohou hlasováním management odstranit.
Tak by to mělo fungovat. Jedna z krutých realit akciového trhu je, že individuální investoři zřídka nahromadí dostatek akcií, aby byli schopni vykonávat hmotný vliv nad společností – ten zůstává na institucionálních akcionářích nebo skupinách interních pracovníků společnosti.
KAPITALIZACE TRHU – nebo hodnota na trhu – je pojem, který se objevuje často. Definuje se jako počet podílů, které má společnost volně na trhu, násobený cenou podílu. Pokud společnost měla 5 mil. volných akcií a každou prodávala za 5 USD, její „market cap“ (tržní kapitál) bude 25 mil. USD.
Jak jméno napovídá, large-cap akcie jsou největší hráči na trhu. Čím větší klienti jsou, tím těžší je růst rychleji, takže velký kapitál nemá tendenci se rozšiřovat tak rychle jako jejich průměrný kariérista. Ale co postrádají na efektivitě, to vydělají na váze. Klasický „blue chip“ (velké společnosti známé svojí kvalitou atd.) má stálý výnos, konzistentní proud příjmů a dividend. Také má kritické množství, což znamená, že může odolávat špatným ekonomickým výkyvům lépe než jeho menší bratranci.
Pro svou velikost a stabilitu nejsou opravdové large-cap akcie v podstatě obecně spekulativní a lákají spíš investory s averzí k riziku. I přesto se mohou dostat do vážných problémů, ale inklinují k růstu podle předvídatelných trendových linií, které jsou známé analytikům z Wall Street, a jejich problémy často přicházejí s dostatečným varováním. Velké společnosti (se zřejmou výjimkou mnoha technologických „blue chips“) také mají tendenci platit pravidelné dividendy, které jednají jako vyvážení pro investory orientované na příjem a dlohodobou strategii. Nenechte se zmást: large caps mohou zažít prudké cenové výkyvy. Ale bezpochyby jsou stálejší, než malé a rychle rostoucí akcie.
Nižší riziko nicméně souvisí s cenou. Kromě období převládající nejistoty mají large caps akcie tendenci vytvářet nižší výnosy než malé kapitály (9,34 % ročně vs. 9,71 %). Ale když přidáme i technologie „blue chips“, někteří badatelé si myslí, že tyto statistiky mohou být zavádějící ve prospěch velkých hráčů. Stejně množství investorů považuje large caps za své základní zásoby a množí své výnosy volbou rychle rostoucích, vysokorizikových společností.
AKCIE SPOLEČNOSTÍ S NÍZKOU TRŽNÍ HODNOTOU mají pověst tržních rychlodémonů. To není úplně přesné, protože existuje spousta malých, nepružných bank a starých výrobců ve skupině. A jsou období, kdy small caps trpí protože investoři nemají nervy na vysokou nestálost. Ale i společnosti s tržní hodnotou menší než 1 mld. USD mohou růst rychleji než společnosti větší. Ty skutečně dobré mohou zveřejnit prudce rostoucí výdělky, které pak pro investory představují dvouciferné výnosy.
Akcie společností s nízkou tržní hodnotou jsou jistě přitažlivé prudkým růstem, ale nejsou vhodné pro slabší povahy. Malé společnosti jsou podstatně nestálejší než velké – to znamená, že riziko poklesu je větší. A dividendy nevyplácejí tak často, což je nevýhoda pro investory, kteří chtějí nějaký pravidelný příjem.
Mezinárodní akcie mají své riziko, podobně jako kolísání měnových kurzů. Je také pravda, že cizí společnosti jsou předmětem jiných pravidel účetnictví a obvykle menšího vládního dohledu/kontroly, než na jaký jsou US investoři zvyklí. V kategorii zámoří jsou nové trhy ty ze všech nejriskantnější. Ekonomiky mohou zkolabovat, jak jsme zažili s Argentinou, a vlády mohou padnout. Ve srovnání s národy s rozvinutějšími ekonomikami zůstávají tyto ekonomiky rizikovější sázkou.
Tech akcie již nejsou na vysněném seznamu každého investora. Z obavy z poklesu zisků během zpomalení ekonomiky mnoho lidí prodalo výhodné cenné papíry v technologických sektorech a vyhledávalo bezpečí v méně nestabilních sektorech jako farmaceutický průmysl a finančnictví. Většina z těch, kteří zůstali ve hře, se vyhnula internetovým akciím jako Priceline.com a CMGI. Místo toho se klonili k stabilnějším společnostem Dell Computers a Microsoft.
Dobrá novina je, že po pár tvrdých letech jsou tech akcie nyní srozumitelnější. Dříve se věřilo, že technologie jsou jaksi imunní k obchodním cyklům, dnes víme, že jsou předmětem mnoha úskalí i jiných sektorů. Výsledek je, že investoři chtějí vidět výsledky a ne jenom jejich příslib do budoucna - jako plán, který protáhne společnost skrz těžší ekonomické časy. Investoři se vrátí k dobrým společnostem až bude vše urovnáno.
Zatímco tech akcie jako skupina mají tendenci být nestálejší než širší trh, všechny tech akcie nejsou rovnocenné. Jak revoluce v počítačích a komunikaci dospívá, skutečně se objevují nová plemena stabilnějších high-tech akcií. Dokonce akcie gigantů mají tendenci měnit hodnoty víc, než tradiční „blue chips“. Jejich výnosy se ale staly předvídatelnými a to vyloučilo nestálost, kterou tyto relativně novými tech společnostmi trpí.
Výběr těchto high tech „blue chips“ by měl být v každém dlouhodobém portfoliu, protože nestálost, kterou projevují je vyrovnaná jejich nadřazeným růstovým vyhlídkám v čase. Mnoho zkušených investorů se poté snaží zvyšovat své zisky s rizikovějšími akciemi, které nabízejí možnost dokonce ještě většího růstu.
Klíčová rada je: investování v takových nejistých vodách vyžaduje diverzifikaci, aby vaše zranitelnost vůči dalším akciím byla limitována. Se zřetelným množstvím času a snahy si můžete sami vytvořit dobře diverzifikované portfolio. Nebo si můžete koupit jeden z mnoha technologických podílových fondů a přenechat zodpovědnost profesionálům.
Mnoho začínajících investorů dělá chybu, když si myslí, že nízka cena akcie znamená, že společnost není drahá. Podílová cena je celková tržní hodnota rozdělená mezi volné akcie. Pokud se mění počet podílů, mění se i cena akcií.
Hodnota akcie investorů spočívá v jednom: pokud klient vloží peníze do určité společnosti, jaké jsou šance, že dostane zpět lepší zisk, než kdyby investoval do něčeho jiného? Je to otázka rizika a výnosu. Nejbezpečnější investicí je US Treasury obligace, protože její zisk je garantován důvěrou federální vlády. Tady začíná návrh hodnoty akcií – o kolik víc než Treasury obligace mi daná akcie vynese a za jakého rizika?
Když někdo koupí akcii, jeho zisk je proud výnosů v průběhu času a ten se dá stěží garantovat. Čím spolehlivější tento proud je a čím rychleji roste, tím víc jsou investoři ochotni zaplatit. Klientova tradiční elektrárenská společnost má spolehlivé výnosy, ale tyto společnosti nerostou příliš rychle, takže mají tendenci být liknavé akcie.
Kvůli vzájemnému hodnocení společností investoři vyvinuli míru takzvaného price-to-earning ratio, P/E. Je odvozená z rozdělení ceny společnosti na podíly svými výnosy z podílu. Pokud má například společnost P/E ratio 20:1 (obvykle se znázorňuje jen jako 20), znamená to, že investoři platí 20 USD za každý 1 USD zisku. Pokud je P/E 18:1, tak jsou ochotni platit pouze 18 USD ze stejného 1 USD zisku. Většinou se pro popis P/E společnosti uvádí jen vyšší údaj.
P/E společnosti kolísá spolu s představou investora o tom, jak rychle jeho zisky porostou v budoucnosti. Proto dvě společnosti s úplně stejnými zisky z podílu za poslední rok mohou mít odlišné násobky. Pokud společnost A a společnost C každá vydělají 1 USD z podílu, ale společnost A obchoduje za 20 USD a společnost B za 18 USD, trh ohodnotí jejich ziskové vyhlídky. Investoři na základě faktorů – zdraví společnosti, vnější konkurenceschopnost, lepší management, ekonomie, výhled sektoru – usuzují, že zisky společnosti A jsou lépe vyvážené pro růst. A proto jsou v tuto chvíli ochotni zaplatit o 2 dolary víc.
Na zřeteli musíme mít i chování akcií v průběhu času. Většina dobře zavedených společností obchoduje nahoru i dolů v rozsahu zavisejícím na tom, jak investoři váží jejich ziskové vyhlídky. Někdy může například bezvýrazný čtvrtletní ziskový report snížit na nějakou dobu jejich cenu, jindy přijdou dobré zprávy a s nimi záplava zájmu investorů.
Takový odliv a příliv se odráží v P/E, které se porovnává s obojím historickým rozmezím společnosti a s ostatními společnostmi v průmyslu. Také může být srovnáváno s trhem jako celkem.
Předmětem investování je levně kupovat a draze prodávat. Často to znamená vyhledávat akcie, které jdou dočasně mimo zájem. Pokud akcie koupíte blízko vrcholu jejich rozsahu, vystavujete se nebezpečí, že se kurz obrátí a akcie půjdou dolů. Pokud koupíte akcie u dna nebo když je akcie relativně levná ke svému potenciálu – můžete si vychutnat její návrat zpátky na vrchol (samozřejmě si musíte udělat pečlivý průzkum, abyste si mohli být jisti, že dané akcie budou zase stoupat). Umění investování je rozhodnout, kdy zasáhnout a udělat tak dřív, než kdokoli jiný.
Maržové obchodování umožňuje klientovi nakoupit více akcií, než by byl schopen nakoupit se svými vlastními prostředky. Pokud si klient chce otevřít úvěrový účet, jeho makléř ho požádá o podepsání Smlouvy o úvěru. Obvykle je od klientů požadován počáteční vklad alespoň 2000 USD (některé makléřské firmy mohou požadovat i vyšší vklad). Po otevření konta si klient může vypůjčit až 50 procent hodnoty nakupovaných akcií, pokud má na účtě dostatek prostředků k nákupu zbývajících 50%.
Klient si může ponechat půjčku na libovolně dlouhou dobu s několika podmínkami. Za prvé, jakmile klient akcie prodá, musí neprodleně splatit půjčku včetně úroků a poplatků. Za druhé, pokud hodnota portfolia klienta klesne pod určitou hodnotu, makléřská firma si vyhrazuje právo půjčku vypovědět, což znamená, že klient musí půjčku musí vrátit, ať chce nebo ne. Tato nepříjmná událost se nazývá „Výpověď úvěru“ .
Klient by měl být opatrný, pokud trh s cennými papíry rychle klesá, nemusí výpověď vůbec obdržet. Makléř může sám likvidovat jeho účet. Smlouva o úvěru na obchodování většinou umožňuje makléři rozprodat klientův účet bez upozornění, pokud je to nezbytné k ochránění makléřova kapitálu.
Nejhorší možný scénář je, pokud někdo ztratí více než 100% původního jmění. Například, klient nakoupil v květnu 2001 akcie GAP (GPS) za 34 000 USD, domníval se přitom, že Gap nalezl způsob, jak zastavit propad svých akcií, které se na konci května prodávaly za 34 USD. V tu dobu pouze malá skupina lidí připouštěla, že národ prochází hospodářským poklesem.
Hospodaření bohužel opravdu začalo upadat a propadaly se i akcie Gap. Za začátku září spadly 0 55% na 15 USD. Situace klienta by byla špatná, pokud by akcie nakoupil přímo, ale byla by ještě horší, pokud by pro nákup použil pouze 17 000 USD z vlastních prostředků a pro nákup zbylých akcií za 17 000 USD by použil úvěr s 8% úrokovou sazbou. V prvním případě by mu zůstaly akcie v hodnotě 16000 USD, ve druhém by investor musel prodat i další klientovy akcie v hodnotě 1340 USD, aby mohl splatit plnou výši úvěru 17 000 USD a úroky.
Někteří lidé zaměňují opční kontrakty a futuritní kontrakty (futures). V obou případech se jejich hodnota se odvíjí od hodnoty podkladového aktiva, kterým mohou být komodity, měna nebo finananční nástroje jako obligace nebo akcie. Jsou zde však důležité rozdíly. Futures kontrakt je zákonná smlouva, kde nákupčí souhlasí s nákupem nebo prodejem určitého množství podkladového aktiva k určitému budoucímu datu. Tento fakt je činí riskantními, protože držitel je nucen dodržet smlouvu bez ohledu na vývoj trhu.
Oproti tomu opce dává klientovi možnost nakládat s kontraktem podle vlastního uvážení. Opce mohou být na akcie, obligace, komodity, úroky a měny. Zůstaňme u opcí na akcie, které jsou pro individuální investory nejzajímavější.
Pokud si klient koupí opci, získává tím právo koupit nebo prodat určité množství předmětných akcií za určitou cenu (uplatňovací cena) před nebo při vypršení (splatnosti) opce. Za toto právo zaplatí klient prodávajícímu tzv. opční prémii, což je drobný zlomek tržní hodnoty akcie. Během doby trvání opčního kontraktu držitel kontroluje podkladové akcie. Kontrakt může mít dobu trvání 1 měsíc až 3 roky. (Opce na dobu delší než 9 měsíců se nazývají „Leaps“, A Long-term Equity Anticipation Securities a jsou stejně obchodovatelné jako opce).
Existují dva druhy opčních kontraktů: nákupní a prodejní opce. Prodejní opce dává právo k prodeji podkladových akcií; nákupní dává stejné právo k nákupu. Prodejní opce se všeobecně používají k snižování rizika vkladů. Při jejich nákupu dnes platíte cenu za právo pozdějšího prodeje podkladových akcií za cenu stanovenou dnes.
Nákupní opce jsou kontrakty, které dávají vlastníkovi právo k nákupu podkladové akcie k určitému datu za určitou cenu. Tyto opce jsou často používány k otevření tzv. long position - dlouhodobé pozice (nákup akcie za účelem zisku na vzestupu kurzu) bez vlastního nákupu akcií.
