Čtvrtek, Únor 23, 2012
Czech
Česky
CZK
Investor
Dluhopis je půjčka a její držitel je věřitel. Emitent dluhopisu je obvykle federální vláda, stát, místní magistrát nebo velká společnost jako „General Motors“. Peníze, které tyto jednotky potřebují, si vypůjčí od veřejnosti vydáním dluhopisů.
Když je dluhopis vydán, cena kterou platí klient je známa jako „nominální hodnota.“ Když si ho klient koupí, vydavatel slibuje splatit v konkrétní den – „datum splatnosti“ – v dopředu dané úrokové míře – „kupon“.
Kdykoli klient půjčí peníze, nese riziko, že mu nebudou splaceny. Společnosti, města a země příležitostně zbankrotují nebo po delší dobu neplní své závazky. Vládní dluhopisy samotné jsou považovány za nejspolehlivější.
Paradoxně, dalším zdrojem rizika pro určité dluhopisy je, že půjčka může být splacena dříve, nebo „zavolána“. Toto je známo jako riziko předčasného splacení.
Největším rizikem pro investora, který koupí a drží dluhopisy, je vzrůstající míra inflace.
Rostoucí ceny zapříčiňují, že dnešní dolary budou mít v budoucnu nižší hodnotu než mají dnes. Protože dluhopis může uzamknout něčí peníze až po dobu 30-ti let, stoupající míra inflace může mít obzvláště korosivní účinek.
Trh s dluhopisy je sám o sobě minutu po minutě veřejným hlasováním o hrozbě inflace. Pokud je hrozba vysoká, ceny se sníží a výnosy – nebo úroky – vzrostou. To je často výborný čas k nákupu dluhopisů.
Riziko inflace, riziko úrokové míry, riziko bonity a riziko předčasného splacení hrají úlohu při stanovení ceny dluhopisů. Čím větší riziko, tím větší výnos. Je také pravdou, že investoři požadují vyšší výnosy za delší dobu splatnosti.
Bonita společností a vlád je úzce monitorována dvěma největšími agenturami; Standard & Poor’s a Moody’s Investors Service. Ty přidělují bonitní třídu založenou na vnímané schopnosti jednotky splatit v budoucnu své dluhy. Tyto třídy – vyjádřené písmeny (například: Aaa, Aa, A, atd.) – pomáhají investorům určit úrokovou míru, kterou společnost nebo vláda musí zaplatit, když vydává dluhopisy. Trh určí cenu – a takto i výnos.
Většina dluhopisů byla vydána jednou ze tří skupin: federální vládou, samosprávou nebo společností. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tyto jednotky mohou vydávat mnoho různých typů obligací ve smyslu rizika a odměny.
Vládní obligace jsou široce považovány za nejbezpečnější investici, protože jsou obvykle jištěny „plnou vírou a důvěrou“ ve vládu.
Dokonce i 10-ti roční státní dluhopisy jsou v porovnání s jinými typy dluhopisů považovány za bezpečné. A je zde další výhoda pro státní dluhopisy: příjem, který člověk získá, je osvobozen od státních i obecních daní.
Komunální dluhopisy jsou na měřítku rizikovosti o krůček výše nad státními dluhopisy, ale vynahradí si to ve lstivosti na daních. Díky celostátním směrnicím vláda nemůže zdanit úroky z většiny státních nebo komunálních dluhopisů (a naopak). Ještě lépe, samospráva často osvobodí občany od daní na svých dluhopisech a tak je mnoho komunálních dluhopisů v bezpečí před městskými, státními, nebo federálními daněmi. (To je známo jako trojí nezdanění).
Tato osvobození samozřejmě mají svou cenu: protože nezdaňovaný příjem je velice lákavý pro investory s vysokými příjmy, trojnásobně daňově zvýhodněné komunální dluhopisy obvykle nabízejí nižší kupónovou míru, než dluhopisy stejné hodnoty, které podléhají zdanění. Ale záleží na daňové sazbě, čistý výnos může být vyšší než by byl u normálních dluhopisů.
Podnikové dluhopisy jsou obvykle nejrizikovějšími cennými papíry s pevným příjmem, protože všechny společnosti jsou citlivější na vládní a ekonomické problémy, špatné hospodaření a konkurenci.
Podnikové dluhopisy také mohou být tou nejlukrativnější investicí s pevným příjmem, protože klient je obecně odměňován za zvýšené riziko které podstupuje. Čím nižší je bonita, tím větší je úrok, který je vyplácen. Podnikové dluhopisy mají několik splatností:
Bonita společností a vlád je pečlivě sledována třemi agenturami, které hodnotí zadluženost: Standard & Poor’s a Moody’s Investors Service a Fitch Ratings. Ty přidělují hodnocení bonity založené na schopnosti jednotky splatit v budoucnu své dluhy. Tyto třídy – vyjádřené písmeny (například: Aaa, Aa, A, atd.) – pomáhají určit úrokovou míru, kterou společnost nebo vláda musí zaplatit.
Společnosti samozřejmě dělají vše, co je v jejich silách, aby si udrželi vysokou bonitu – rozdíl mezi hodnocením A a Baa může znamenat milióny dolarů zaplacených navíc na úrocích. Ale dokonce i společnosti, které mají nižší hodnocení (Ba a méně) prodávají dluhopisy, aby získali peníze. Tyto cenné papíry, které jsou známy jako vysoko-výnosové, nebo „odpadové“ dluhopisy, jsou obvykle příliš spekulativní pro průměrného investora, ale mohou nabídnou velkolepou návratnost.
Bezúročné obligace jsou pevný příjem v cenných papírech, ze kterých se neplatí úroky každý rok jako u běžných obligací. Místo toho je obligace prodána s velkou slevou vzhledem ke své nominální hodnotě a při splatnosti držitel obligací vybírá všechny nahromaděné úroky a jistinu. Tyto obligace může vydávat vláda, samospráva nebo společnosti.
Bezúročné obligace jsou obvykle agresivně oceněné a jsou užitečné pro investora, který hledá předem stanovenou platbu k určitému datu místo proudu plateb, u kterých musí přemýšlet kam jinam ještě investovat. Mohou například být užitečným nástrojem pro ty, kteří se blíží důchodu.
Bezúročné obligace mají přesto daňovou nevýhodu. Pokud je Úrok technicky připisovaný a nahromaděný půlročně, majitel bezúročné obligace je zavázán zaplatit každý rok daně z úroku tak, jak narůstají. Tzn. musí zaplatit daň předtím, než dostane peníze, což může být pro některé investory problém.
Jako majetek společných fondů, obligační fond je spravován profesionálním investorem, který koupí portofolio cenných papírů a dělá všechny rozhodnutí. Většina fondů nakupuje obligace specifického typu, splatnosti a rizikového profilu – například 15ti letá korporace nebo samospráva osvobozená od daní a poukaz splatný investorovi – často měsíčně, spíše než ročné nebo půlročně jako běžné obligace.
Hlavní výhodou obligačního fondu je jeho pohodlnost. Je taky pravda, že když dojde na nákup společných a samosprávních obligací, profesionální manager zaštítěný silnou výzkumnou organizací může udělat lepší rozhodnutí než průměrný individuální investor.
Nevýhodou obligačních fondů je to, že se nejedná o obligace. Nemá ani fixní výnosy ani smluvní závazek vrátit investorovi jeho jistinu k pozdějšímu datu splatnosti – dvě klíčové charakteristiky individuálních obligací. Pak zde jsou poplatky a náklady, které mohou snížit návratnost. Nakonec protože manažeři fondů neustále obchodují s jejich pozicemi, profil rizikové návratnosti investic do obligačních fondů se plynule mění: oproti běžné obligaci, jejíž riziková hladina se snižuje čím déle je v držení investora, fond může zvyšovat nebo snižovat své rizikové postavení podle rozmarů managera.
Další věc, která se týká budování vlastního portfolia obligací, je že investor si je může šít na míru. To znamená, že obligace budou splatné přesně tehdy, kdy to potřebuje. Obligační fond nemůže dosáhnout takovéto přesnosti.
Ten, kdo nemá čas nebo zájem spravovat svoje vlastní portfolio obligací nebo kdo chce kombinované portfolio korporací nebo samosprávy, by si měl koupit obligační fond.
